Norsko, skialp, karavan

Martin Šálek je horal jak má být. Věnuje se lyžování, skialpinismu, ledolezení a také sjíždí na kajaku divokou vodu. A kromě toho všeho také ve volných chvílích vytahuje foťák a vše dokumentuje (na fotky mrkni na jeho IG).
V roce 2023 se Martin vydal s partou kámošů do Norska – jmenovitě s David Kirnig, Václav Špaček a Tomáš Ráček. A my jsme moc rádi, že nám o tom zde pomocí fotek a textu poreferuje, předáváme tedy slovo:

Po bídné sezóně v Krkonoších jsme se s klukama rozhodli, vydat se do Norska hledat poslední prašan sezóny. 
Našli jsme dva volné týdny v květnu, sbalili lyže, pivka, půjčili obytný vůz a vydali se na sever. Netušili jsme jak rychlá bude cesta, takže jsme neřešili trajekty a rozhodli se jet přes Dánsko po mostech. Byli jsme čtyři a střídat se za volantem nebyl problém. 

Cesta v pohodě ubíhala do momentu, než nám v Dánsku u města Odense praskla hlava válce. 
Naštěstí nám byl zajištěn náhradní vůz z česka… to však znamenalo den a půl čekání na parkovišti u dálnice. Zašli jsme do města, zalezli si na boulderech a druhý den už vyhlíželi odtahovku s novým domem na kolech.

Den 1.

Norské hranice jsme tedy překročili s lehkým zpožděním asi dva dny. Což odpovídá zhruba cestě na sever do Lyngenu a zpět, kam jsme měli původně namířeno. Přehodnotili jsme tedy plány a rozhodli se prozkoumat podmínky v okolí Jotunheimenského národního parku. Na jihu jsme našli jen zmrzlou krustu a nálada v partě začínala být posmutnělá. Taková cesta, tolik problémů a když už jsme tady… nic tu není? 
Jeli jsme severněji, netrápilo nás kam cesta vede, všichni byli nalepení na oknech auta a jelo se tam, kde bylo bílo. 

Den 2.

V okolí Lønset to vypadalo slibně, spousta žlabů, lesíky.. no fantazie. Nicméně sníh byl nasáklý a viditelnost nulová. Ale byli jsme blíž tomu, za čím jsme sem přijeli. 
Dali jsme pivko a šli spát s plánem zítra se přesunout dál. 

Den 3. 

Plán se přesunout se změnil velmi rychle a to při ranním pohledu z okna na velkolepou nadílku prašanu. Celou noc kydalo. Cvakli jsme špičky a vyrazili hluboko do údolí mezi vrcholy. Dali 4 perfektní sjezdy, našlapali skoro 19km a přes 1800m výškových. Vše spaseno, jen pro tento den mělo cenu sem jet. 

Den 4.

Chytla nás chuť objevovat a zamířili jsme na západ k městečku Isfjorden. 
Vyhlídli jsme si v okolí vrchol Venjetindan. Měli jsme sebou lezeckou výbavu a tak jsme chtěli zkusit dobýt vrchol a nějak to sjet dolů. Sněhová podmínka zprvu děs, všude krusta. Trošku jsme nadávali že jsme nezůstali u prašanových plání. V tom se nám otevřela kotlina. Dětské hřiště, všude skoky, převěje … no ráj na zemi s větrem nepolíbeným nadýchaným prašanem. Plán dobýt vrchol už nikoho nezajímal, prošlápli jsme si stopu a točili lapy jeden za druhým. Nádhera. 
Večer jsme se shodli že vrchol Venjetindanu chceme a půjdeme si pro něj zítra. 

Den 5. 

Nástup zase po krustě, s úsměvem jsme minuli žlab plný našich stop ze včerejška a stoupali k vrcholu. V nejexponovanější části výstupu jsme kopli díru a zjistili ze tam vůbec nemáme co dělat. 40cm sněhu s tvrdou krustou ležící na ledu, svah kolem padesáti stupňů….nic moc. Otočili jsme to, užili si co šlo a vyrazili dál… ale jen o kopec dál. 

Den 6. 

Klasicky v 10 „ráno“ nasnídaní pomalu šoupem pásama ke kopci, který jsme si vyhlídli předešlý den. Vypadal prašanově. Nicméně to, co tam leželo, nebyl prašan. Ale netknutá vrstva měkkého slashe. Nikdy jsem se s takovými podmínkami nepotkal, ale můžu říct že i na Bentech 120 jsem si to fakt užil. Drželo to, rychlost meziplanetární, no bomba!

Den 7.

Poslední den, poslední výšlap výletu. Chyběl nám s Kírou úzký, strmý, rovný žlab. Hledali jsme v okolí aspoň jeden odpovídající našim požadavkům. A jeden jsme nakonec našli. Dvojici starších a rozumnějších z party se to zdálo jako blbý nápad. Mě s Kírou táhla touha si odškrtnout takovou lajnu.
Vydali jsme se tedy spolu, sníh byl těžký, seshora padaly šutry a nebylo nám tam vůbec dobře. Chtěli jsme to otočit, ale věta „už je to jen kousek“ vždycky vyhrála. Za 2 hodiny jsme se vyškrábali nahoru, ani se moc nepokochali a vyrazili dolů. Ujeli jsme asi padesát metrů a před námi se seshora sesunula hromada kamení přímo do žlabu. Hukot šílený. Ihned telefon od kluků zespoda jestli jsme v cajku. 
No seškrábali jsme se dolů a odškrtnout jsme si to mohli. Ale dostali jsme lekci o hloupých mladistvých nápadech a vydali se domů. 

OUTRO

Norsko je překrásná a zároveň pustá země. Obyvatelé milí, anglicky mluvili všichni, které jsme potkali. Pivo drahé, holek jsme moc nepotkali. Chytit 5 dní sluníčka a prašanu v druhé polovině května, kór po zimě jaká vloni byla… utopie realitou. 
V dubnu příštího roku jedeme znovu, tentokrát to dotáhnem až na sever, na to vemte jed! A samozřejmě vám o tom opět poreferujeme.

Hvězdná partie: 
Martin Šálek, David Kirnig, Václav Špaček a Tomáš Ráček