Nahrávám

Napiš pro vyhledání

Zdravím všechny, co mají rádi hory, lyžování a snowboarding. Jmenuji se Jakub Hanzlíček a kdo četl můj předchozí článek, tak už ví, co dělám.

Na první článek je fajn kouknout, protože tento článek je pokračováním mého příběhu a mapuje moji loňskou sezónu.


RAKOUSKO / KREISCHBERG

Navážu na to, co jsem psal v předchozím článku. Moje zima se měla odehrát v rakouském středisku Kreischberg. Tento příběh má svoji dobrou i špatnou část, k tomu se ale hned dostanu.

Jelikož na Hintertuxu nefunguje v zimě snowpark, protože v 3250 m n. m. jsou tak arktické podmínky, že by se nedal udržovat, nezbývalo nic jiného než vymyslet nějaký lepší plán, kromě další zimy strávené v ČR. 

Brouzdal jsem po internetu a hledal nějaké rakouské středisko, kde by sháněli shapers na stavbu a udržování snowparku. Narazil jsem na firmu Shape Academy. Bavil jsem se o tom s kamarády a názory na tuto firmu se různily. Někdo říkal, že nikdy víc, a někdo si to zase chválil. Pro mě je ale nejdůležitější moje vlastní zkušenost, takže jsem neváhal a napsal e-mail s dotazem, zdali někoho neshání na zimu do týmu.

Po několika e-mailech jsme se domluvili na video pohovoru. Byl to v podstatě klasický pohovor, kde se mě ptali, jaké mám zkušenosti, jestli jsem někdy vedl lidi a jestli umím například s motorovou pilou – takhle asi ve zkratce.

Shape Academy má na starost spoustu snowparků. Nejvíce jich je v Rakousku, ale nějaké mají také v Itálii a ve Švýcarsku. Bylo mi víceméně jedno, kam mě pošlou, hlavně, že nebudu muset být u nás v ČR.

Nakonec jsem zamířil do rakouského střediska Kreischberg. Snažil jsem se s nimi předem domluvit, zda mám jet z Hintertuxu ještě zpět do ČR, nebo jestli jet přímo do Kreischbergu a rovnou začít pracovat. Nebyli mi ale schopni říct, kdy se začne stavět, takže jsem odjel zpět domů.

Dva dny po návratu do ČR mi přišel e-mail, že začínám za dva dny. To pro mě bylo ale dost nereálné. Po další domluvě jsem v Čechách ještě chvíli pobyl a vyrazil za 5 dní. Odpočinek byl tedy krátký a já ani nestihl vidět všechny své kamarády a rovnou jsem zase cestoval za prací.

Cesta utíkala celou dobu krásně, až když mi zbývalo posledních 40 km, dojel jsem k zavřené silnici.

Dostal jsem kontakt na kluky, se kterými jsem měl pracovat, takže jsem volal o radu, kudy bych měl jet, protože navigace nechtěla najít jinou trasu. Odpověď na otázku byla, že jsou ještě nahoře ve snowparku a ať to zkusím projet, nebo ať si prostě nějak poradím. Zpětně si říkám, že tohle chování bylo pro mě první varování… Ale o tom až později.

Řekl jsem si, že to tedy zkusím projet. První 3 km to šlo hladce, ale sněhu přibývalo a já málem zapadl. Usoudil jsem, že to raději nebudu riskovat, a vrátil jsem se zpět. Nakonec se mi povedlo najít jinou trasu, ale ze 40 km bylo rázem 100 km.

Konečně jsem dojel do Kreischbergu a jediné, co jsem chtěl, bylo si po té dlouhé cestě odpočinout. Ubytování jsem našel, ale nikdo nebyl doma. Volám tedy, kde jsou, a prý jdou ještě na pivo a ať dorazím k lanovce. Opravdu se mi nechtělo ještě někam do baru, ale nakonec jsem jel, protože to bylo asi 10 minut autem.

Tady v baru jsem se s kluky seznámil. Naše crew se skládala z park designera Jerneje, headshapera Urbana, shapera Bena, shapera Chicka a rolbařky Emily. Jernej s Urbanem byli Slovinci, Ben byl z Anglie, Chicko z Německa a Emily ze Švédska. Všichni kromě Chicka byli snowboarďáci. Dali jsme si pivo, a že tedy pojedeme na ubytko.

Opravdu jsem doufal, že to bude něco podobného jako na Hintertuxu, kde to byl opravdu luxus, ale když jsem viděl tohle, tak jsem se zhrozil.

Bydleli jsme v základní škole, úplně nahoře jsme měli svoje patro. Jernej měl svůj vlastní pokoj, který byl zřejmě větší než ten náš. Emily měla taky svůj pokoj, protože rolbovala a chodila z práce až v noci, ale byl to pokoj o velikosti opravdu malého kabinetu. A v našem pokoji jsme bydleli tři. Společná koupelna i kuchyň, rozvrzaná podlaha i všechny dveře a jako společenská místnost sloužil Jernejův pokoj. První noc jsem dokonce musel spát na zemi, protože tam nebyla další postel. Druhý den jsem měl jít hned na opening parku s Benem, který mi měl ukázat co a jak. Vybalil jsem tedy věci, které budu potřebovat do práce, a konečně ulehl.

Ráno budík v 6:30, hygiena, pobalit věci a směr lanovka, která byla 10 minut autem. V budově lanovky jsme se mohli převléknout a nechat si tam vybavení. Dostal jsem season ticket a mohli jsme vyrazit nahoru. Je zde dlouhá lanovka s jednou mezistanicí. Velké plus bylo to, že jsme měli větší a vybavenější kontejner na věci a nářadí než na Hintertuxu. Byla tam elektřina i wifi a hlavně teplo. Bereme tedy shapetools a vrtačku a vyrážíme vlekem do snowparku. V tuhle dobu stál zatím jen beginner park, který kluci stihli postavit, než jsem přijel. Ben mi ukázal, jak otevřít park a navrtat ploty kvůli bezpečnosti, a jeli jsme zase dolů a domluvili se, že si uděláme nějakou přehnanou snídani a pojedeme zpět do parku a trochu společně pojezdíme.

S Benem jsme si fakt sedli a shodli se na spoustě věcí. Bohužel tam byl jen na výpomoc se stavbou a za týden měl odjet do jiného střediska. Ve 12 hodin jsme museli udělat mid check, tzn. projet snowpark a zkontrolovat, jestli je vše v pořádku nebo jestli se někdo nezranil. Kolem 14. hodiny jsme sjeli dolů na oběd, kde jsme měli menu za nějakých 10 Euro, potkali se tady se zbytkem crew a v 15:30 vyrazili zase nahoru na reshape. Vzali jsme si z kontejneru shapetools a přesunuli se do parku.

Reshape začíná v 16:00 a ve 3 lidech to je tak na 1,5 hodiny práce. Pak dole pod parkem ještě smotat ploty a může se jet dolů. Sjezdovka ještě nebyla upravená a při sjezdu nás čekaly dvě červené a dvě černé sjezdovky potmě s čelovkami. Dole převléknout a zpět na barák, kde už na mě čekala postel. Udělal jsem si večeři a Jernej řekl, ať jdeme ještě k němu na pokoj pokecat a něco popít. Bylo to fajn, trochu jsme se poznali, trochu popili a šli spát.

Další týden odjel Ben a vlastně to byl jediný člověk, se kterým jsem si za ten týden sednul a s kým se dalo pokecat. Ale věřil jsem tomu, že to bude v pohodě a že to chce jen čas. Následující týden bylo v plánu postavit medium park. Nebylo moc hezké počasí, takže nás ani neštvalo, že nemůžeme moc jezdit. Začínali jsme v 8 ráno, odpoledne jsme jen rychle sjeli dolů na oběd a pak hned zpět do práce. Na ubytování jsme se vraceli klidně až v 1 – 2 ráno. Takto stavba probíhala asi 3 – 4 dny. Rolba dělala platformy – jak na skoky, tak na překážky. Nejdřív jsme ale museli překážky vykopat, protože byly pod sněhem, a pak je odvozit na rolbě do parku. Tady měla Emily první problém s Jernejem. Byla to její první sezóna, kdy pracovala s rolbou ve snowparku, a nebyla moc rychlá. Snažila se raději dělat pomaleji než něco rozbít. Jernej s tím měl ale problém, nechoval se zrovna kolegiálně a celkově nepanovala zrovna dobrá atmosféra v týmu. Překážky se stavěly stejně jako kdekoliv jinde. Snowpark byl zaměřený na širokou veřejnost, takže se nekladly příliš velké nároky jako někde v PRO parku. Co se týče skoků, tak jsme měli 6 m, 8 m a 12 m table. Ty se staví převážně rolbou a finální tvarování je na nás. I přes všechny neshody se podařilo medium snowpark dodělat a otevřít.

Jeden den odpoledne přišel pro každého z nás velký balík. Na Shape Acadamy je jednou z největších výhod to, že dostanete spoustu vybavení na zimu, což znamená samozřejmě zimní goretexovou bundu, péřovou bundu, snowboardové kalhoty, mikinu, tričko, kulicha, kšiltovku, snowboardové rukavice a taky helmu, pracovní zateplené rukavice, čelovku nebo třeba i batoh, a to vše bylo minulou zimu od značky NITRO. Kdo je na celou sezónu a neskončí, nebo ho nevyhodí, tak si může všechno nechat.

Kreischberg je známý tím, že tam jezdí trénovat rakouská snowboardová superstar Anna Gasser a Clemens Millauer. Ona je pro místní jako nějaká bohyně. Mně přišla docela arogantní takhle na první pohled.

Už nám tedy zbývalo postavit jen PRO park. Stavba byla dlouhá, náročná a rolba stará a pomalá. Skok byl úplně dole na poslední sjezdovce, tím pádem všem na očích, a musel vypadat perfektně. Asi nejdůležitější je říct, že to není klasický skok, ale skok do air bagu, který minimalizuje veškerá zranění. Když bylo po 3 dnech hotovo, přijela Anna a Clemens skok vyzkoušet. Skok se jim úplně nezamlouval a chtěli vetší air time. Tak jsme to tedy po hodině shapování více nakopali, ale stejně bylo stále něco špatně. Clemens si sedl k rolbaři a říkal mu, co má dělat, a celou třídenní práci nám zbořili. To, co udělali, vypadalo jako startovací rampa do vesmíru. Anna tam jezdila každou chvíli a trénovala triply na X-Games, kde v obou jízdách, tuším, spadla.

O platformu výše byl stejně velký skok, table 18 m, ale bez air bagu a myslím, že ho nikdo za celou zimu neskákal nebo jsem aspoň nikoho neviděl. K tomu ještě 3 raily a ty taky skoro nikdo nejezdil. Pro nás zbytečná práce navíc. Takže PRO park se točil pouze kolem air bagu.

Před Vánoci už měla Emily s Jernejem velký problém a řekla, že na to kašle a že s tímhle člověkem nechce pracovat, a vzala pracovní nabídku ve Schladmingu. Co se týkalo mě, tak už jsem si toho začal všímat taky. Vánoce jsme trávili v práci a řekli jsme si, že večer dáme nějakou párty na ubytku. Já moc nejsem na tyhle svátky, ale jíst mraženou pizzu, koukat na Netflixu na nějaké stupidní stand upy a koukat na ostatní, jak hulí jeden joint za druhým, mě opravdu nebavilo. Šel jsem spát jako první. Následující den jsem si řekl, že takhle nechci trávit čas, a tak jsem se večer sebral a šel objevovat město. Kreischberg bylo opravdu nezajímavé místo a jediné, co se mi tam líbilo, byl starý velký dřevěný most.

Těšil jsem se, že alespoň nějak oslavíme Nový rok, ale zrovna 31/12/19 jsme museli přestavovat skoky nahoře v medium parku a jeli jsme dolů až někdy ve 23:15. Byl jsem fakt strašně vytočený, ale pořád jsem doufal, že se půjdeme někam podívat… ale samozřejmě, že zvítězil Netflix a tráva. Vzal jsem si flašku vína a vyrazil na svah sám. Viděl jsem ohňostroj, potkal pár milých lidí a přišel jsem asi ve 3 ráno na ubytko, kde už všichni spali.

Jak vypadal pracovní den:

– Vstávání v 6 ráno, hygiena, rychlá snídaně, obléknout a oškrábat auto.
– Dojet k lanovce, převléknout se do lyžařských bot, vzít lyže a v 7:30 lanovkou nahoru.
– Otevřít kontejner, vzít nářadí, nasadit sluchátka a dlouhým vlekem do Medium parku.
– Udělat bezpečný vjezd do parku z bezpečnostních plotů a zkontrolovat, jestli rolbař odvedl dobrou práci. Když je vše v pořádku, tak to samé udělat v Begginer parku.

Cca v 9:00 je hotovo a já mám do 12 volno. Takže buď jezdím nebo si jdu sednout do kontejneru s knížkou. 

– 12:00 je čas na mid check, kdy se vlastně jenom zkontroluje, jestli je vše v pořádku. To zabere maximálně hodinu.

– V 16:00 mají 3 ze 4 shaperů sraz v medium parku a začíná reshape. Obvykle jsem nasadím sluchátka a na každém shaperovi je udělat 3 jibové překážky. 
– Následují 3 skoky, takže každý bere jeden.
– Pod skoky jsou další 3 překážky a kdo je nejrychleji hotový se skoky, tak na něj připadnou tyto překážky.
– Pak jestě Beginner park a ten je pěkně otravný, protože to je samý box nebo mikro skok. A uprostřed každé překážky je navíc vyježděná obří díra od dětí.
– Zpátky do kontejneru, nasadit čelovky a směr PRO park. 
– Většinou shapujeme jen airbag skok, ale i to je třeba na 30 minut.

Máme hotovo a je asi tak 21:45.

Shrnutí Kreischberg:

Středisko jako takové je skoro celu zimu přeplněné rodiny s dětmi. Lidí, co umí opravdu jezdit, tam moc nepotkáte.

Snowpark je docela velký a dá se tam vyhrát. Na můj vkus by skoky mohly být určitě větší, aby tam nejezdilo tolik „jerries”.

S místními jsem se moc neseznámil, protože si tak nějak každý hleděl svého.

Platové podmínky nebyly nic moc, ale já byl rád, že můžu být na horách. Měl jsem 7 Euro na hodinu, takže to za měsíc hodilo kolem 25K, což je v Rakousku opravdu málo.
Clock in a clock out se odvíjel od toho, kdy vezmu a položím shapetool. Takže 30 minutovou jízdu lanovkou a jízdu dolů potmě jsem neměl proplacenou.
Smlouva je samozřejmě na HPP.

Co se týče týmu, který tam byl, tak jsem s nimi opravdu nevycházel a bylo to každý den těžší a těžší. Jernej byl obrovský egoista, který většinu času mluvil pouze o sobě, což mě opravdu nezajímalo. Urban byl Jerneho dobrý kamarád a jako headshaper byl pouze z protekce, protože ani nevěděl, jak sám postavit skok. Chicko byl první sezónu jako Shaper, takže neměl žádné zkušenosti a spoustu práce jsem dělal za něj.

Když jsme byli v půlce reshapu, tak neměli problém s tím si ubalit jointa, vyhulit ho, potom ještě cigareta a sváča, což bylo cca na 30-40 minut, a já mezitím pracoval za ně, a to mi opravdu trhalo žíly a byl jsem pak hodně nepříjemný.

Jejich jediná zábava byla jíst (udělat bordel v kuchyni, který tam zůstal klidně i 3 dny), hulit trávu a koukat na kraviny na YouTube nebo Netflixu.

Poslední týden se to ve mně vařilo tak, že už jsem vůbec nemluvil.

Já trávil většinu času sám, buď jezděním ve snowparku nebo chozením po horách.
Občas jsem vzal auto a jel se podívat po různých vodopádech a jeden den jsem zavítal i do Hallstatu.

Pak už jsem to nevydržel a podal jsem žádost o přeložení do jiného střediska, ale zima byla rozjetá a nebylo nikde místo.

Po týdnu mi zavolala paní z personálního oddělení a řekla, že má pro mě nabídku, ale že je to až ve Švýcarsku a je to 8 hodin cesty autem.

Řekl jsem jí, ať mi dá den na rozmyšlenou. Vlastně nebylo moc o čem přemýšlet, Švýcarsko bylo můj velký sen. Následující den jsem jí zavolal, že to beru, spojil jsem se se svým švýcarským šéfem a asi hodinu jsme řešili co a jak. 

Měl jsem trochu strach, ale zároveň jsem se hrozně těšil a do dvou dnů jsem se sbalil a vyrazil na cestu.

ŠVÝCARSKO / BELAPL

Cesta byla opravdu dlouhá a když jsem přijížděl na švýcarské hranice, tak jsem byl v klidu. Auto přede mnou ale zastavili a začali ho prohledávat.

V tu chvíli jsem si řekl: Sakra.

Měl jsem štěstí, celník se na mě jen usmál a řekl, ať jedu. Našel jsem si trasu tak, abych nemusel přes dálnici, protože dálniční známku tam mají jen na rok a stojí 40 CHF, což je cca 1000 CZK. Jel jsem tak dlouho, až jsem dojel k nějaké závoře, kde jsem musel zaplatit 33 CHF a vlastně jsem ani pořádně nevěděl za co.

Byl to průjezd horou vlakem, na který jsem najel autem. Nikdy jsem tohle neviděl, takže to byl pro mě super zážitek. A já se rád raduji z maličkostí.

Dojel jsem do města Brig a spojil se s mým kolegou Marcem, který mě navedl až k ubytování. Švýcarsko není v Evropské unii, tudíž volání bylo velmi drahé a naše hovory co nestručnější.

Marco mi pomohl s věcmi a já trochu čekal ubytko jako v Kreischbergu, ale byl jsem velmi mile překvapen.

Měl jsem svůj vlastní pokoj s postelí (:D), gaučem, koupelnou a obrovskými skříněmi, kam jsem dal všechny své věci.

Kuchyň byla společná, ale kompletně nová se všemi věcmi potřebnými k vaření – od hrnců a pánviček až po věci na fondue. To prý nesmí chybět v žádné švýcarské domácnosti.

Po krátké konverzaci a pár vítacích panácích jsme šli spát, protože jsme šli ráno hned na svah.

Další den jsme jeli s Marcem společně k lanovce. A já se nestačil divit. Všechno bylo nové a krásně postavené.

Dostal jsem svůj chip, kterým jsem mohl otevřít všechny dveře a season ticket. První lanovka byla pro cca 30 lidí a Marco mě hned všem představil. Nahoře na nás čekal skútr, který nás odvezl na další lanovku. Pomohli jsme chlapům připravit lanovku na otevření, postavili ploty a jeli nahoru. Ptal jsem se Marca, jestli máme nahoře nějaký kontejner, kam se můžeme schovat. A on mi řekl: „Kámo, seš ve Švýcarsku, tady máme celej barák.“ Takže my jsme ve 2500 m n.m. měli vlastní, plně vybavený baráček napůl se ski patrol, kteří se starají o bezpečnost a zároveň je to horská služba. Každý den jeden člen ze ski patrol vařil oběd a my jsme si mohli dát taky za nějaké 4 CHF na den, ale já si bral raději svoje jídlo.

Vzali jsme si jednu shapetool a vrtačku a zkoukli snowpark. Vše bylo v pořádku. Pod snowparkem byl krátký úsek, kde jsme stavěli slalom pro děti. Toto středisko má i funslope (dráha pro děti s různými klopenkami a boulemi), takže jenom zkontrolovat, zda nejsou popadané ploty a jestli tam nejsou díry od rolby.

Lanovkou jsme jeli zpět nahoru a měli ještě 2 hodiny čas – takže káva a snídaně.

Mid check stejně jako v Kreischbergu a reshape začínal v 15:30. Marco řekl: “Dnes to uděláš sám a já se podívám.” Po hodině a půl jsem měl hotovo a Marco říká: „Skvělý, to zvládneš sám a já pojedu zítra konečně na týden domů”

Měl jsem z toho strach, že to tam vlastně vůbec neznám, ale nebránil jsem se zodpovědnosti.

Další den už jsem šel tedy sám a začal poznávat místní lidi a všichni do jednoho byli skvělí.

Týden uběhl jako voda a já poznal většinu lidí na vlecích a lanovkách a taky všechny lidi ze ski patrol. I když jsem německy už něco uměl, tak švýcarská němčina je tedy ještě úplně jiný level. Ředitel areálu a zároveň boss ski patrol Miqi byl chlap s velkým respektem a strašně milý člověk. Když jsem potřeboval pomoct nebo jsem potřeboval něco vědět, vždy pomohl a já jsem na oplátku dělal víc, než jsem musel, protože jsem věděl, že se sem budu chtít určitě vrátit.

Marco se vrátil a majitel areálu svolal všechny na večeři do místní horské restaurace, kde jsme měli veškerou konzumaci jídla a alkoholu na účet střediska.

K večeři nebylo nic jiného než sýrové fondue s chlebem, bramborami a zeleninou, což bylo sakra skvělý.

Ochutnal jsem i švýcarské pivo i přes to, že ho nepiju, a vůbec mi to v té společnosti nevadilo.

Pak za mnou přišel chlapík, který se mě začal ptát, jak se mi tu líbí atd. Kecali jsme spolu asi 10 minut a pak mi Marco řekl, že si toho mám vážit, že to byl majitel areálu. Uvítání nemohlo proběhnout lépe.

Pracovní den:

– Vstával jsem v 6:30, hygiena a rychlá snídaně.
– Skočit do auta, rychle k lanovce (15 minut jízdy), převléknout a v 7:50 lanovkou nahoru.
– Naskočit na skútr, připravit hlavní lanovku na otevření a lanovkou vyjet nahoru.
– Když napadl sníh, tak odházet baráček, vzít nářadí a zkontrolovat, jestli jsou na každé straně oranžové tyče (kvůli viditelnosti).
– Navrtat dětský slalom a pak sjet černou sjezdovkou k funline. (Muselo se jet rychle, protože následovala dlouhá rovinka. Když byl sníh zmrzlý, jezdil jsem i přes 100 km/h.)
– Na funline byli takoví panáci, kterým když jste dali High five, tak se ozval nějaký zvuk – to znamenalo, že se tam občas musela vyměnit a dobít baterka.

Pak jsem většinou jezdil nebo cestoval po lanovkách a kecal s vlekaři.

– 12:00 mid check
– od 15:30 reshape

Záleželo, jaký byl den, ale většinou jsem měl do 19 h hotovo.

Když jsem skončil dřív a chlapi byli ještě na lanovce, tak jsem jim pomohl všechno sklidit, i když jsem to vůbec dělat nemusel.

Večer jsem doma buď na něco koukal nebo jsem cvičil.

Shrnutí BELAPL

Když jsem přijel první den nahoru, byl jsem jak v nebi. Neuvěřitelný výhled na hory a v dáli byla vidět i nejznámější švýcarská hora Matterhorn.

Belapl je spíše freeridové středisko se spoustou plání a s místy na přírodní skoky. Nejsou tam tedy žádné lesy, ale dropy ze skal to vynahrazují.
Trošku mi to připomíná francouzské La Clusaz.

Když vyjedete úplně nahoru, tak se dá projet tunelem na druhou stranu hory.

Lyžování je tu opravdu zábava a není to pro začátečníky, takže tu nepotkáte moc „jerries”.
Snowpark měli loni první sezónu a byl to menší park s dvěma skoky, deseti překážkami a obří spinou.


Co týče místních lidí, tak to bylo ještě lepší než na Hintertuxu. Od lanovkářů, lidí na pokladnách a v půjčovnách, až po ski patrol a manažery střediska. Všichni byli příjemní a vstřícní. Švýcaři si dost zakládají na tom, aby vše bylo včas a správně. 
Když děláte to, co máte (nebo i víc), tak se vám to od nich tisíckrát vrátí.
Se ski patrol jsem si sedl až tak, že se mě snažili přetáhnout na další zimu k nim. Prý, že si jenom udělám kurz horské služby, samozřejmě v němčině (:D). Sice jsem se trošku rozmluvil, ale na tohle se ještě opravdu necítím.

Naše crew se skládala pouze ze tří lidí, a to ze švýcarského headshapera Marca, mě a polského rolbaře Tomasze.
Marco ale onemocněl a byl 14 dní mimo, takže bylo na mně na všechno dohlížet. 
Když bylo pěkně, tak stačilo vše jen lehce upravit a zkontrolovat.

Ale pak začalo padat, a to bylo opravdu hodně náročné. Ráno jsem musel odházet celý snowpark sám, vyndat a smotat všechny ploty na funline (cca 20 plotů) a večer ještě např. sednout k rolbaři a přestavět nějakou překážku nebo skok. Chodil jsem domů opravdu vyřízený, ale můžu říct, že i tak mě to hrozně bavilo.


Platové podmínky byly o dost lepší než v Rakousku.
Měl jsem 12 CHF (300 CZK) na hodinu a měsíční výplata vycházela na 50 – 55K.
Smlouva byla na HPP stejně jako v Rakousku.
Utrácel jsem víceméně jenom za jídlo a když víte, kde nakupovat, tak se dá dost ušetřit.
Ubytování bylo na celou zimu zadarmo.

Bohužel Covid to chtěl jinak a zavřel i naše středisko a já musel odjet předčasně domů.
Ředitel areálu Miqi mi nabídl, ať přijedu příští zimu znovu, že se jim líbí, jak pracuji a že o takového člověka určitě stojí.
Tohle mě moc potěšilo, protože z předešlé zkušenosti v Rakousku jsem byl opravdu zklamaný.
Mít tým lidí, kteří jsou super a může se na ně člověk spolehnout, je u téhle horské práce nejdůležitější.



Děkuji všem, kteří dočetli až sem, a hlavně Ondrovi za prostor.

Tags:
Autor článku - Ondra Beneš

Ve freeskiingu se pohybuju už pěknou řádku let. Objel jsem velké množství českých i zahraničních závodů, odcoachoval spoustu campů a objevoval se ve freeski filmech i časopisech. Freeskiing mě stále hrozně baví a jsem rád, že se s tebou mohu podělit o své zkušenosti, rady a tipy.

  • 1

6 Komentáře

  1. David 04/02/2021

    Moc pěknej článek, dík👍

    Odpovědět
    1. Anonym 11/02/2021

      Díky 😊

  2. Rostislav Tomanec 03/02/2021

    Paráda! Jsem lezec a extrémní lyžař. Tvůj článek jsem si ohromně užil, hned bych se po přečtení stal shaperem…😀
    Držím palce!

    Odpovědět
    1. Jakub Hanzlíček 11/02/2021

      To mě moc potěšilo🤩
      Díky moc 🙌🏽🗻

  3. jaroush 28/01/2021

    A nemakal spíš v Belalp???

    Odpovědět
    1. Jo, makal v Belalp. Napsali jsme to někde špatně?

Co si o tom myslíš?

Your email address will not be published. Required fields are marked *