Nahrávám

Napiš pro vyhledání

Jakub Piňos – Jak se loví fotky v kanadském prašanu


Freeskiing není jen o lyžování, ale z velké části také o cestování, poznávaní nových míst a o focení či natáčení. Výsledné fotky vypadají většinou skvěle – sluníčko, třpitívý prašan, lyžař ve vzduchu. Ale často se za vytvořením fotky skrývají hodiny práce, omrzlé prsty fotografa, modřiny jezdce… a to co původně vypadalo jako prašan, byla jen zmrzlá krusta.
Nám se poštěstilo odkrýt příběhy, který se skrývají za několika skvělými fotkami z Kanady od Jakuba Piňose.

Nyní už předáváme slovo Kubovi:


1. LEDOPÁD

Pojďme naše povídání o focení lyžování rozjet hnedka zostra a to akcí “ledopád”. Na začátku března roku 2018 si razím cestu lesem nelesem na jednu louku plnou pillowsů a co to nevidím. Pořádnej zmrzlej vodopád, na kterým by se rád vyřádil kdejaký ledolezec. Anebo taky hodně bláznivej lyžař. “Jonáš?” ptám se v duchu a ledopád rychle fotím s tím, že mu ho pošlu až přijdu domů. “Trojku z něj pošlu, pro děcka” od něj slyším. 

Netrvalo dlouho a pár dní poté nabírám Jonáše (Kobra), jeho ženu Zuzku (Hovancovou) a francouzskou kamárádku, horolezkyni Laylu (Klapass). Kromě lyží, pásů a všeho možného taky do auta nacpeme velkej smeták s tím, že vodopád trošku zametem. Starej dobrej spoting jak ze streetu, je potřeba scénu pořádně připravit. Túra není dlouhá a je poměrně veselá, protože se nemusíme tahat nikam vysoko. Blížíme se k ledopádu a veselá nálada rychle vyprchá. Najednou je úplný ticho. Ledopád rozhodně na trojku nevypadá a Jonášovi ani jeho ženě rozhodně do smíchu moc není. Jdeme se podívat nad ledopád a chytře zjistíme, že přístup je zmrzlý. No jasně, vodněkud to týct musí a asi to taky zmrzlo. Hmm. Ještěže máme s sebou Laylu, která jediná přemýšlela a místo smetáku přinesla lano. Hned jí ho vezmem a zabavíme, ačkoliv její rolí mělo být lézt na vodopádu, když z něj Jonáš skáče. Oba se jdeme podívat na hranu ledopádu a rychle se vrátíme, páč se nám udělalo trošku nevolno. 

No nic, už jsme tady, tak ať to je rychle za náma. Jonášovi dám svoji bundu (tyvole ta tvoje tmavě zelená nebude vidět a tvůj životní skok se ani pořádně nezaznamená). Jonášovi jsem rozhodně důvěru nedodal (nikdo nemá rád používat cizí vybavení, které nezná), nicméně se odebral nahoru. Mlčky. Jeho žena Zůza už nějakou tu chvíli mlčí a asi by si raději přála tu nebýt. Layla se vyškrábe na led (moc daleko se jí bez lana nechtělo, kdoby to byl řekl) a čeká se na mě, až konečně najdu místo na fotku. Běhám tam a zpět, až se usadím a čekám. Jonáš slaní s lyžema, pustí lano, a – skočí. “Prásk!” ozve se pořádná rána. Jonáš dopadne a dokonce odjede na obou lyžích. Nečekaně, protože sníh na dopadu jsme něvědomky spíš uplácali než načechrali. Víc sněhu neznamená měkčí, pro příště. Ledopád pokořen! Plácnem si a už je zase veselá nálada. Krátkej den, trošku (hodně) adrenalinku a jede se domů. První reakce od našeho argentinského kámoše, kterýmu ukážeme fotku, je: “Is this real?” Bylo to real. Jonáš trojku neposlal, ale asi poslal svůj největší skok života. Z kostky ledu.


Jonášův životní skokánek



2. ŠVÝCARSKEJ KULOÁR

Druhý příběh je z trošku jiného soudku, a to z mise na jeden ze švýcarskejch kuloárů. Začínáme brzo ráno, opět já a Jonáš, každej po trošku jiný ranní rutině. Někdo rád vonný tyčky, někdo rád cookiesky, každej jede na něčem jiným. Spolu si ale nuceně jedem na vůni benzinu, kterou moje staré závodní Subaru GT rádo vydává. Maličko oblblí nazouváme boty a rychle šlapeme do kopce, protože v -25 stupních postávat u auta se v mnoha knihách nedoporučuje. Naštěstí jsme natolik při smyslech, že vybereme správné parkoviště i správnou stranu údolí. Hurá. Cítíme formu a za pár hodin předběhneme všechny, co směřují stejným směrem. Jsme úplně normální závodní běžkaři s JJ a Bentchetlerama. Nacházíme se na zasněženém ledovci a před náma se tyčí několik věží a kuloárů. Vypadají jak z lega. Vedle nás dvou sem směřují další dvě skupiny, které jsou zhruba stejně rychlé. Všichni se střídáme v prorážení stopy a vládne vcelku přátelská atmosféra. Skupiny si rozdělí kuloáry a my s Jonášem se cpeme do toho nejužšího a nejprudšího. Klasicky. Trošku rozumu to ale dává, protože tenhle jediný vede až na samotnou špičku. 

Rychle hodit lyže na batoh a začít se škrábat nahoru. Sníh je hlubokej, kuloár prudkej. Ačkoliv potřebujeme zdolat pouze pár set výškových metrů, posunujeme se hodně pomalu. Čilijáda z ledovce a sluníčka a kamarádů zmizela, nastoupil stín. A zima. Jsme zhruba za polovinou a čas neúprosně utíká. Oblíkáme bundy, tlusté rukavice a pokračujem. Jonášovi začínají omrzat prsty v lyžácích, což je asi nejčastější a největší problém při šlapaní kuloárů. Pitomý lyžáky, zlatej snowboarding. Další problém je, že kopec je čím dál tím prudší a my se boříme na místě. Čas to vzdát? 

Vidíme do sedýlka, kde bychom se rádi nacházeli. Zaberem ještě, střídáme se, hecujeme a nakonec vystoupáme nahoru. Vidíme neskutečnou krásu všude kolem. Rychle nandáme lyže a hodně opatrně jedeme dolů. Jízda není nejlepší, nahoře led, dole hodně hlubokej sníh, ale taky šutry, ale dali jsme to. Na ledovci si plácnem a jedeme rychle pryč. Sluníčko už zapadlo. Pořád nás hřeje krásnej rozhled z vršku a za chvíli už i sedačky v autě. Jonášovi hřejou nohy až moc. Slzy a dva týdny bez lyžování. Daň za švýcarskej kuloár v podobě omrzlin. 


cesta nahoru aneb krása střídá nádheru


útok na kuloáry


výhled z vršku před západem



3. NOC V LESE

To jsem si takhle vymyslel, že by bylo hrozně cool vyfotit něco v noci. Sehnal jsem milion různých světel a namontoval je na velkou plastovou dózu na mlíko, až mi z toho vznikl světelnej Terminátor. Domluvil jsem se s různými kamarády a jednoho večera jsme se octli v mým závodním džítýčku (moje subárko) na dálnici. Světlo, muzika, dobjůtky, nálada na jedničku. Auto necháme na parkovišti a jdeme do hor. V batohu mám kromě svačinek a pitíček taky Terminátora. Šlapem si do kopce, vyprávíme různý bajky a po cestě se nám krásně setmí. Tma, černo kolem, hah kde jsou ty moje vyhlídlý spotíky na fotky? Do toho vcelku hustě sněží, jak jinak. Je půlka února a to se taky nedá nic jinýho čekat. No co, chtěl jsem powder fotky v noci, tak ten sníh potřebuju. Vyšlapem na úroveň lesa, nad les (alpine) se vážně nehrneme. 

Jsme čtyři. Terminátora bere Andres (Raun), já sjedu kousek pod něj. Adam (Kotek) a Honza (Zídek) jsou v roli nasvěcovačů ze strany. Ukazují mu kam jet a svítí na něj, aby na něm bylo nějaké světlo. Andres se rozjede a ani nemusí zatáčet a doslova žere sníh. Fakt se nejedná o žádnej rozstřel z deseti cenťáků prašanu, co najdeme na hromadě fotek. Tenhle sníh je neuvěřitelně hlubokej. Vlastně tak hlubokej, že nám to začíná komplikovat plány. Andres, Adam, Honza ani Terminátor nejsou příliš vidět, protože se sníh nedá prosvítit. Tak si takhle chvíli hrajeme, sem tam do sebe vrazíme, protože na sebe nevidíme nebo se vzájemně oslepíme. A vcelku mokří a promrzlí jdeme do auta. 

Akce trvala víc než 5 hodin, ale zdálo se to jako věčnost. Ve tmě vše utíká pomalu. Nejlepší zábavu jsem všichni nakonec měli, když jsme se vykašlali na focení a prostě jeli s baterkama prašanem dolů. Úplně jiná dimenze, stromy tajemně vyskakují, prašan lítá a člověk se snaží se nějak dostat dolů. Sranda na n-tou. Menší sranda už byla ta, že nám z důvodu sněžení zavřeli dálnici, a tak jsme si vyprávěli bajky v autě. Nečekali jsme však dlouho a před 12 jsme byli zpět doma. Jako na koni. 


Andres Raun a jeho večerní dávka prašanu 


Adam Kotek feat světelnej Terminátor feat příliš mnoho sněhu


4. SPAJNY

Do čtvrtice všeho dobrýho si dáme povídání o jedné z mých posledních fotek a jedné z posledních lyžařských fotovýprav minulé sezony. Jonáš (Kobr) celou zimu sledoval, jak se na jedné bajné skále za sedmero horami a devatero řekami nabaluje sníh. Celou zimu o spajnách (spine, tj. hřeben, osten) povídal, až na to jednoho dne došlo. Dne 31. března 2018. 

Spajny neměly jedno, ale asi milion úskálí. Odysseova cesta domů hadra. Problém číslo 1: slunce. Je to váš kámoš, protože se při něm líp jezdí a krásně vám vypálí pandu, co vám všechny holky z města záviděj, nicméně jste-li freerider před takovým úkolem na začátku jara, zase si tak nepohvizdujete. Síla slunce a jeho vliv na sníh a laviny vám spíš nahánějí strach. Spajny se nacházejí na prudké skále, která když se rozpeče jako pekáč v troubě, buchty neudrží a pošle je z z kopce dolů. Pravděpodobně i s Jonášem a Koubkem (Steklým). Problém číslo 2: sníh. Bude tam prašan? Bude tam krusta způsobená sluncem? Bude tam led rozbředlej do břečky? Kdoví. Problém číslo 3: terén. Joo skokánky a zabrádlí a kopce a pillowsy už jsme nějaký polyžovali, ale jezdil už někdo pořádný spajny? Prudký spajny? Nikdo. Kluci z filmu možná tak. Nojo, proměnných hromada, lyžaři dva, fotograf jeden. Co tam na nás asi tak čeká? Určitě ne jiní lyžaři, o to se bát nemusíme. Takový blbosti na jaře moc lidí nepodniká.

Rádio ček, ahoj ahoj, doufejme v úspěch. Já jdu na jednu stranu údolí, kluci na druhou. Začíná Koubek, který hlasí drop a jede. Nahoře mu lyžování komplikuje led, dole už to pouští a jede pryč. Paráda. Koubek je celej šťastnej, že už nemusí stát nahoře. Druhý pán na holení je Jonáš. Vršek je tak strmý, že se lyžovat moc nedá. Jonáš se pomalu sesouvá bokem a pak hlásí, že jede. Já blejskám jak divej. Pár zatáček, napětí, sníh drží, nic se neurvalo. Hlavní část je před ním. Jeho slavný spajny. Jonáš je křižuje do strany, přeskakuje na nich jako kamzík, sníh lítá, uzávěrka foťáku cvaká. Epic. Jonáš spodní část sjede na jedničku a objeví se u Koubka. Kříčí radostí jak malej kluk, slyším ho na kilometr daleko. Spajny sjety, jde se na pivo. Nebo na deset. 


Koubek pod spajnama, čeká na Jonáše


Jonáš a jeho spajny 


————————————————————————————————————


Představení autora – Jakub Piňos

Fotím a natáčím lyžování a divokou vodu zhruba od roku 2008, kdy jsme v Trutnově založili Alternativa Team. Lyžoval jsem hlavně v krkonošských snowparcích, a to celou střední a vejšku.

Vystudoval jsem politologii, ukončil v roce 2016 a od té doby žiju mimo město. Pracuju v létě, guiduju na mořských kajacích v Norsku a zbytek roku fotím a lyžuju. Teď mám v posledních letech 3 stanice: Kanada, ČR, Norsko. Pořád tam a zpět. Všechny fotky a vyprávění k nim jsou z kanadské Britské Kolumbie. 


www.alternativamedia.com 
Instagram


Kuba všechny fotografie prodává i takto vytištěné, takže pokud chceš mít hezkou lyžařskou fotku na zdi, neváhej Kubu kontaktovat.


Tags:
Autor článku - Ondra Beneš

Ve freeskiingu se pohybuju už pěknou řádku let. Objel jsem velké množství českých i zahraničních závodů, odcoachoval spoustu campů a objevoval se ve freeski filmech i časopisech. Freeskiing mě stále hrozně baví a jsem rád, že se s tebou mohu podělit o své zkušenosti, rady a tipy.

  • 1

Co si o tom myslíš?

Your email address will not be published. Required fields are marked *