Ohlédnutí za létem v Oregonu

Jako snad každý správný freeskier řeším otázku, jak a kde lyžovat přes léto. Na ledovcích v Alpách je krásně a mám to tam osobně nejraději. Ale z Colorada, kde aktuálně bydlím, to je neprakticky daleko. Proto se už třetím rokem za sebou vydávám za sněhem o tři státy na západ do Oregonu.

Nejdřív něco o Oregonu… Hlavní město je Portland. Západní část pokrývají hlavně jehličnaté lesy přecházející na východ do suché planiny…
To je sice super, ale tyhle informace freeskierovi moc nedaj.

Zajímavější fakt je, že tam nemají žádné DPH (podobně jako v Livignu). Což znamená, že věci jako jídlo, alkohol, benzín a podobný nutnosti jsou znatelně levnější než jinde. A to v kombinaci s chytrým nakupováním po slevách a ubytováním v lese znamená, že se tam dá vyžít poměrně za levno. Vlastně jedinou věc, kterou máte šanci potkat se spotřebitelskou daní je tráva:). Ta je, stejně jako v třech dalších státech, volně na prodej osobám starším jednadvaceti.

Co je pro freeskiera ještě zajímavější, že mají v Oregonu sníh a puštěný vleky i přes léto. Někdy vydrží sníh sice jen na jedné hoře, ale třeba loni tam měli největší zimu za posledních 25 let!

Nejznámější hory jsou Mt. Hood a Mt. Bachelor. Na nich drží sníh prakticky neustále. Obě jsou vyhaslé sopky a to jim dodává jejich osobitý vzhled.

Horu Mt. Bachelor (zkráceně Bachi) pokrývá lyžarské středisko se dvanácti lanovkami. Ty jsou rozesety dokola kolem celé hory a sahají od spodu až na úplný vrcholek. To znamená, že se dolu můžeš vydat libovolným směrem a vždycky zase skončíš zpátky u vleku. Na mapě sice mají přesně vyznačeno kudy vedou sjezdovky. Ale na to se tu tolik nehraje, v klidu si můžeš jet kudy chceš a žádná penalizace tě nečeká. Díky těmto vlastnostem je Bachi v zimě velmi oblíbená mezi příznivci freeridu v hlubokém sněhu.

Průměrně napadne za rok 12 metrů sněhu (vloni 14m). A to už je dostatek sněhu na to, aby tam vydržel i přes léto (i když se vlastně nejedná o ledovec). Se dvěma snowparky a halfpipe nepřijdou ani freestylisti zkrátka. Nejvíc mě tu vždy dostane právě ten hlavní snowpark. Ten je rozdělen do 4 částí. Podle toho kudy se vydáš, máš šanci si dát až 9 skoků a k tomu raily i quarter pipe za jedinou jízdu.

Minulý rok resort otvíral 25. listopadu a zavírat měl na konci května. Jenomže kvůli ohromnému množství sněhu nemohli pustit na horu letní turisty.  Takže znovu spustili vleky a nakonec zavřeli až 4. července.
Park se běžně otevírá společně s otvíračkou střediska a od začátku jsou k dispozici malý skoky a dostatek rejlů. Do plnohodnotného stavu se pak dostane někdy kolem začátku ledna, a tak vydrží až do uzavření celého střediska.

Druhou horu – Mt. Hood jste už určitě někdy viděli. Když pominu lyžařský edity, točily se tu i exteriéry slavného Kubrikova filmu The Shining. Každé léto tu probíhá slavný Windells Camp.

Název Mt. Hood nesou sice 3 střediska, ale z toho jenom dvě skutečně leží na hoře Mt. Hood. Středisko Mt. Hood Skibowl je na druhé straně údolí, nabízí především noční lyžování a v létě tam sníh není.  Na Mt. Hood je tedy Mt. Hood Meadows a Timberline. Obě střediska však nejsou přímo propojená. Dá se sice přejít po skialpech z jednoho do druhého, ale je to 5 km tůra a oba areály mají různé permice. Meadows je položeno východněji od Timberline a nedosahuje přímo na ledovec. I když tam po zimě nějaký sníh zbývá, vleky na léto nezapínají. A tím se konečně dostávám k Timberline, které je položeno nejvýše na hoře a obsluhuje také spodní část ledovce Palmer. V zimě je ledovec zavřený, lyžuje se níže pod hlavním srubem Timberline Lodge. S přicházejícím jarem a odtávajícím sněhem se snowpark posouvá výš a výš až na konec leté skončí na ledovci. Dá se tu lyžovat celý rok, mimo 3 týdnů na začátku podzimu, kdy se opravují vleky.

V létě jsou na ledovci postaveny 4 snowparky. Z těch je však bohužel jen jeden přístupný veřejnosti. To znamená, že když si koupíš permici, máš přístup jenom do veřejného parku. Ostatní snowparky vlastní různé kempy a musíš si zaplatit pobyt na kempu, aby tě pustili do privátního parku.

V minulých letech jsem vždy do Oregonu letěl a pak jsem musel spoléhat na kámoše s autem, což je trochu nepraktický. Letos jsem jel na delší dobu a zvolil jsem cestu vlastním autem. Ona cesta z Colorada autem není žádnej med. Je to 2000 km (to je jako z Prahy do Atén) přes jednu z nejnudnějších částí USA. Těžko se popisují ty zapadákovy, kde kromě jedné benzinky a maringotky není v okolí 300 km nic dalšího. Měřítko vzdáleností je tady v USA úplně jinde než v Evropě. Na cestě jsem měl ale dva spolujezdce a taky jsme si předem domluvili místa na přespání, takže to nakonec nebylo tak hrozný.

Pěkný je, že v Oregonu se dá kempovat kdekoliv, kde to není výslovně zakázáno, po dobu 14 dní a to včetně rozdělávání otevřeného ohně.  V praxi se dá bydlet v lese celý léto. Stačí buďto měnit flek každých 14 dní nebo si najít místo tak zapadlý, že vás tam lokální park ranger (čti lesní fízl) nenajde. My jsme naštěstí s lokální pořádkovou službou nikdy neměli žádný problémy, i když v našem kempu nás bylo víc než 10, déle než 3 týdny. Člověk si rychle zvykne na koloběh, ráno vstát, nasednout do auta, snídaně na parkovišti pod ledovcem a potom pošred do 15:00, kdy se uzavírá skiareál. Odpoledne se dá buďto smočit v jezeře nebo zajít například do místního skateparku.

Jako nejlepší zážitek z léta považuji výstup a přespání na vrcholku ledovce. Tamním zvykem je, že pokaždé na letní slunovrat se lidé vydávají na vrcholek ledovce, aby pozorovali nejdelší západ slunce. My měli stoupací pásy a počasí bylo pěkný, takže nic nebránilo vydat se vzhůru na ledovce pod vrcholek Mt. Hoodu. Dá se vystoupat až na úplný vrchol hory, ale týden před naším výstupem někdo umřel při výstupu a my jsme si úplně nebyli jisti, jestli jsou naše horolezecké schopnosti dostatečné k tomu, abychom se nezabili. Na vrcholku ledovce je takové mini sedlo, kde je menší vítr a dá se tam postavit stan. Když jsme se konečně vysápali až nahoru, lokálové už byli v plný palbě. Asi 50 lidí s hudbou, cca 10 stanů a velký skok už byli na místě. Vykopali jsme si díry ve sněhu na stany a potom už jen vychutnávali výhled na zapadající slunce. I když jsme stan postavili v závětří, proti větru měl namále. A kámošům se uprostřed noci skutečně stan podlomil. Ráno jsme vstali se svítáním a potom se vydali zpátky dolů na parkoviště na snídani. Tohle byla moje první velká tůra na skialpech a je to jen ilustrace toho, co všechno se dá venku zažít, když člověk opustí bezpečí vleků.

 

Pro představu letních podmínek v parku Timberline doporučuji můj edit z léta.