Nahrávám

Napiš pro vyhledání

Štěpán Kotek – lyžování v Bulharsku

Jsou to již dva roky, kdy za mnou přišel Viktor Galuška a zeptal se, jestli s ním a Igorem (Igor Palarčník pozn. red.) nechci jet do Bulharska na freeride.
Byl to úžasný zážitek, o kterém vám teď povyprávím.

Já se jmenuju Štěpán Kotek a na lyžích se snažím trávit co nejvíce času.

Tohle jsem já – Štěpán Kotek, při vyhlížení freeridové lajny v Bulharsku


Byl jsem hodně rád, že mě kluci pozvali na tenhle trip! Už delší dobu jsem poslouchal legendy a koukal na fotky Igorových prašanových výjezdu na Balkán. Igor to tam za ty roky prošmejdil křížem krážem a spřátelil se s Bulhary, kteří mu ukazáli své tajné lokace. Celý nápad na tenhle trip mě hrozně nadchl, byla to taková ta třešnička na dortu ke konci sezóny! Vzpomněl jsem si na trip do Gruzie v roce 2014, kdy jsem s kámošema poprvé přičichl k ježdění v exotičtějších lokacích. O to více jsem si uvědomoval, že se v takových odlehlých oblastech nesmí nic po*rat. Byl jsem nadšený, že můžu jet právě s Viktorem! Beru ho jako ski guru, mastera, či senseie od kterého se mám, jako malý padavan, hodně co učit o pohybu v horách, sněhových podmínkách a lyžování. A hlavně ho beru jako kámoše, se kterým v horách prostě chci být! 

Takhle jsem si představoval, že budeme v Bulharsku lyžovat

Výjezd jsme domluvili kolem 6 večer od nás z Beskyd a tak nás čekala asi 19 hodinová jízda za cikánským snem bulharského prašanu. Trošku vás ještě seznámím s členy naší výpravy. Asi jako prvního bych zmínil Igora Palarčníka. Iggy je známým jménem v Moravské freeridové komunitě. Před několika lety vlastnil značku Ymli skis, ale známý je především tím, že je v pětapadesáti aktivnějším lyžařem, než většina mlaďáků. Kdo ho zná, určitě si vybaví jeho specifický humor a vyprávění příběhu z hor – Iggy vyzbrojený pivkama až po uši znamenal, že se po cestě určitě nudit nebudeme. Dále s námi jel Vojta Palarčník – Igorův freeridem odkojený syn a dále taky Michal Baran – Vojtův bratranec, pro kterého byla toto jeho první freeride mise vůbec. Nakonec představím Viktora Galušku ( takový Aragorn naší výpravy 😀  – nebál bych se říct, že Viky je jedním z nejlepších freerideru u nás, patří do první vlny českého newschool lyžování. Objížděl evropské freeride závody za evropský tým K2 a jako jeden z prvních skákal double backflip ve volném terénu. Společně s Jirkou Lauseckerem, Tomášem Guziurem a Robinem Kaletou patří Viktor do české freeride smetánky!

Šlapali jsme poctivě každý den, ale to trochu předbíhám

S prvními paprsky nového dne jsme projížděli srbským Bělehradem, kde na nás poprvé dýchl Balkán – trocha kulturního šoku takhle po ránku. Ale s rudým východem slunce vypadaly i ghetta Bělehradu dost čarovně. Párkrát jsem se zeptal Vikyho, jestli nechce vystřídat v řízení, ale pokaždé prohodil jen: „Né dobré, Terezka mi udělala matéčko.” A tak nás v cestě pod hory nebrzdilo nic krom Iggyho „čurpauz”. 

Na místo jsme dorazili lehce po poledni. Dokoupili jsme poslední zásoby Rakije a bylo na čase si uspořádat nejnutnější vybavení a potraviny do batohu, tak abychom je byli schopni vynést do naší kotliny a vydrželi tam s tím plánovaných 5-7 dní.

Bulharsko leží u Černého moře, které má velký vliv na srážky – i když máte na plážích teploty kolem 20°C, v údolí hor se stále drží horské klima, které může mít teploty pod nulou. Moře tedy dokáže přinést obří sněhové srážky, ale také i rapidní oteplení. 

„Dostávají se k nám dobré zprávy – v horách je prašan!”

Viktor Galuška

Nabalení jen tím nejnutnějším, jsme nahodili pásy na lyže a kolem třetí odpoledne se mohlo vyrazit. Údolí bylo velmi táhlé, brzy na nás dolehlo šero a začalo se stmívat – cesta do naší Valhally byla ale dlouhá. Obloha byla téměř bez mraku, do úplňku zbývaly asi 3 dny a záře měsíce nám dost usnadňovala orientaci. O našem tábořišti jsme měli přes Iggyho jen mlhavé informace – prý pro nás maj Bulhaři skrýš – jestli ale bude otevřená a bude se v ní dát přespat, to nikdo nevěděl. A to také začalo nabourávat morálku tohoto nočního pochodu – Viktor napumpovaný Terezčiným matéčkem stále udával tempo na první pozici. Noc byla temnější a začal poletovat sníh – Iggy už toho měl plné zuby, ráno je prý moudřejší večera a že se tu prostě zakope. Ale už nám nechybělo mnoho. Podařilo se nám ho překecat a nastoupat výšku z lesního pásma na planiny, kde už jsme se blížili na naše místo. Za každým kopečkem jsme vyhlíželi naše horské doupě, ale stále se to táhlo, jako smrad. Mraky ustoupily a svit úplňku začal odhalovat hory kolem nás. Asi kolem 11 večer se nám podařilo dojít na místo – Viktor jako první! Padla úleva, doupě tam skutečně bylo a měli jsme i dřevo! 

Konečně jsme dorazili na místo

Ráno nebylo počasí nejvlídnější, což bylo ideální na malý lavinový tréning a průzkum terénu. Náš basecamp byl cca v 2000 m n. m. a kolem nás se rozprostírala podkova hor s alpským nádechem. Na tomhle místě by se našel každý! Od kreativních dlouhých plání plných malých dropu a větrných návějí až po technické kuloáry, spiny a velké dropy. Bando, tady by se daly strávit měsíce!

První slunný den

Viktor ale z prvních pojezdu moc nadšený nebyl.. Vítr totiž odfoukal prašan a tak se během jedné jízdy vystřídalo hned několik typů sněhu, což moc příjemné nebylo. “No nic moc kámo” praví Viktor.. Ale pořád jsme byli v údolí úplně sami a s velkou pravděpodobností si dávali i prvosjezdy. Rakija tekla proudem a tak jsme si během 2 dnů chytře vypili zásoby na celý týden. No co, aspoň se soustředíme na ježdění 😀 

Další dny jsme chytili takové azuro, že to Iggymu přes jeho žlutá skla v brýlích vypálilo oči. Byl totalně na svářeče. Také jsme se začali více rozkoukávat po okolí a začalo se i s hodnotnějšími sjezdy. Sníh sice trošku natál, ale alespoň už nebyly rozdíly v jeho konzistenci, tak jak to bylo předcházející den. Do skrýše jsme přicházeli spečení od slunka, jak himálajští sherpové.  

Vyhlížíme a šlapeme

Majkí si dal své první oblouky mimo sjezdovku, Iggy šlapal a jezdil jak dvacátník (povím vám, že pokud budu jezdit v padesáti jako Iggy, tak budu hrozně rád)!   

Iggy

No a já s Vojtou a Vikym jsme dumali nad obtížnějšími sjezdy, hlavně teda nad žlabem, který byl v samém srdci podkovy a také i nejtechničtější lajnou tohoto údolí – atmosféra nemohla být lepší! 

Další den zase totalní azuro. Energie jsem měl na rozdávání a tak když to kluci po čtvrté lajně toho dne chtěli zabalit, začal jsem si šlapat krátkou lajnu s dropíkem a malou skočkou u našeho kempu.

Viky se přidal a oprášili jsme nějaké tríčky. Bohužel pro mne jsem si u poslední trojky na dopadu trošku přisedl a kompresí si urval v koleni meniskus (celou zimu jsem s ním měl drobné problémy, ale tohle pro mne znamenalo finito). Nechtěl jsem to dát klukům najevo. Věděl jsem, že tenhle trip si už nezajezdím, ale taky to nebylo tak kritické, abychom kvůli mně museli domů. Druhého dne ráno jsem jim řekl, že s nimi dojdu na pásech pod lajny, ale budu už jen fotit. Iggymu jsem pujčil moje brýle, aby se mu nezhoršoval zánět spojivek a mohl si užít pojezdy. Vyhecoval jsem Vojtu, aby mě nahradil a šel s Vikym na námi vysněný kuloár. Řeknu vám, že když do něj Viky najel, celou podkovou se rozeznělo plechové řinčení. „Je to tvrdič, jak čert”.. Do kuloáru se dostane světlo snad jen na hodinku denně a tak se krom „tvrdiče” objevil místy i prašan. S úžasem jsem zpoza hledáčku objektivu pozoroval Viktorovu jistotu v tak technickém žlabu. Oba kluci jej sjeli na jedničku! Užíval jsem si s nimi eufórii, která po tomhle sjezdu přišla!

Viktor a Vojta ve žlebu

Když jsem se dnes zpětně bavil s Viktorem, povídal mi, že to byl asi nejzajímavější žlab, který kdy jel. No mám aspoň o důvod víc, se na tohle magic místo zase vrátit – pokud situace dovolí! Na večer k nám přes hory přišli Bulhaři – střihli jsme si s nimi malý večírek. Ráno už po nich ale nebyly ani stopy, jen psa nám tam nechali, ten se k ním prý přidal.

Vaříme, chodíme a odpočíváme

Teploty stále neustupovaly a začínalo být doopravdy nesnesitelné vedro.. sníh už nestačil přes noc namrzat a tak vznikl kritický odměk a my jsme usoudili, že se vracíme zpět do údolí, kde máme zaparkované auto. Doufal jsem, že to není kvůli mému kolenu. Na jedné noze jsem furt jezdit mohl a na pásech šlapání šlo taky. Bandu jsem chtěl překecat, abychom nadále pokračovali do jiného pohoří a kluci si tak ještě zajezdili. Ale bylo to prd platné – na Bulharsko udeřilo jaro se vším všudy a tak bylo ježdění ve volném terénu doopravdy nebezpečné.. 

Udělali jsme si z toho nakonec ještě malou dovolenku, objeli pár přírodních teplých pramenů, nakoupili suvenýry a pomalu už zase rozmýšleli nad tím, kdy se sem znova vrátíme.

Všem moc díky za tuhle zkušenost!

 Naše parta – u stromu sedí Vojta, po jeho pravici Viktor, vedle něj Michal a naproti Iggy

Tags:
Autor článku - Ondra Beneš

Ve freeskiingu se pohybuju už pěknou řádku let. Objel jsem velké množství českých i zahraničních závodů, odcoachoval spoustu campů a objevoval se ve freeski filmech i časopisech. Freeskiing mě stále hrozně baví a jsem rád, že se s tebou mohu podělit o své zkušenosti, rady a tipy.

  • 1

1 Komentář

  1. Igor iggy YMLI 11/04/2021

    No kása jásá. Děkuji Štěpáne za realitu, bylo mi ctí být s Vámi

    Odpovědět

Co si o tom myslíš?

Your email address will not be published. Required fields are marked *